Strašidlo z pod postele

30. července 2015 v 19:27 | Kuroi hakucho |  darkness in my soul
Moje strašidlo, co bydlí pod postelí, je něco mezi kostnatým ptákem bez peří a rozpadající se kostrou. Jedno koho.

Prostě šedohnědobílej hnus s dlouhým pařátem, který natahuje po mě ve chvílích, kdy se snažím spát a kterým mi drápe ve snech a háže mi tam hrůzu, když spím.

Plíží se pod postelí i ve dne a já slyším otřesy a škrábání drápů po linu. Slyším povzdechy i šeptání. Slyším šustění kápě, kterou nosí na holé lebce a slyším mrkání řas, které nemá, protože nemá ani oči.

Přesto vidí. Vidí mě a já vidím Jeho. Vidíme se, ale nemluvíme na sebe.
Žijeme spolu, ale přesto spolu nejsme.
A už vůbec nejsme přátelé.

Tak proč tam teda bydlí?

 

Pro pocit jako z jiného světa: scary hip hop beat

15. února 2015 v 19:03 | Kuroi hakucho |  i love
Černá labuť miluje dark beat...
Je to jako ocitnout se tam, kde je vše jinak a vy se tam i přesto cítíte dobře.
Hudba ... jaká jiní cesta vede TAM JINAM?
Co dodá lepší atmosféru než tahle skvělá hudba?
Pohádkovo fantasy dark svět...v pár taktech.

Kdo umí snít, pozná ihned, kam ho tahle hudba hodí.
Proto užívejte pobyt tam, kde se nemusíte ničeho bát a kde můžete být opakovaně bez omezení -SLYŠTE, DOKUD SLYŠÍTE.


Lék na bolest: hudba a jiný svět

15. února 2015 v 12:04 | Kuroi hakucho |  i love
Okamžiky zloby, neštěstí, zoufalství či nesnášenlivosti...každý z nás zná.
Co je ale spolehlivým lékem na to, vybřednout z nich?
Jak se toho vlákna hnusu zbavit a nenechat se jím pevněji omotat?

Mou oblíbenou činností je hudba...nedoporučuji však v okamžicích smutku poslouchat nějaké dark violy, protože to vše jen prohloubí.
Poslouchej to, při čem máš na co vzpomínat... co tě hodí tam, kde jsi v tu dobu byl/a nebo co jsi dělal/a...co tě těší a s čím souzníš.

Podobně reaguji v jistých okamžicích i psaním. Stačí pocit, pohled na nějaký obraz nebo počasí venku a myšlenky jdou samotné a svou cestou.

Máš pocit? napiš ho...Máš nápad nebo touhu? Vše napiš a schovej...později se ohlédni zpět a možná zjistíš, že se ti to splnilo nebo že to, co tě tak tížilo, je už pryč a jediné, co zůstalo, jsou ta slova na papíře.
Tam ti ale už neublíží.

Potřebuji li klid a zároveň atmosféru pro psaní, poslouchám tento typ hudby.
Je klidný a ne temný.
Je plný přítomnosti lidí a ne jen elektronických naříkavých tonů.
Je v něm naděje i souznění s přírodou.
Je v něm láska i klid...
JSI V NĚM TY.
 


Moje štěstí? samé úchylárny!

4. prosince 2014 v 13:12 | Kuroi hakucho |  i love

Nikdy jsem nebyla úplně normální.

Odmalinka jsem si místo na laskavé maminky hrála na trestající dohližitelky v dětských domovech, nespokojené paní učitelky, které po svých žácích ( plyšácích) háží špatně napsané domácí úlohy nebo veterináře, který se vyžíval v "léčení" a do svých pacientů vysoce odborně dával korálky ( to byl léčivý transparent - místo implantát jak jsem tomu říkala )
a řezal a zase zpět neuměle sešíval měkký plyš.
Milovala jsem auta a barbíny jsem za trest stříhala schválně směšně ( jaké bylo mé podivení, že se později křivé účesy staly trendem!!)

Po takzvaném dospění se mé "záliby" změnily.
Ač dříve blázen do aut, nyní se řízení vyhýbám, děti mít nechci a zvíře u veterináře je mým stresorem.
Úkoly jsem ve škole nesnášela a běda jak mi učitelka řekla, že je tam něco špatně! ( a nemusela to po mě asni házet....)

Jediné co zůstalo, je záliba ve stříhání se.
Stříhám, i když už není co a nebo když mám vlasy i v očích i nose.
Stříhám, i když to vypadá hrozně a vím, že dlouhý vlasy mi jen tak nenarostou.
Prostě to MILUJU.

Miluji praskání bublinové folie, a to tak, že přehlídnu i zvonění nebo to, že napouštím vanu.
Musím věčně míchat kafe levou rukou, protože si říkám, že si trénuju mozek a úplně cítím, že jsem zase o krůček dál od mrtvice a demence.
Neustále si krémuju ruce a češu si vlasy tak, až mne brní hlava a až mne jejich lesk oslepuje.Sahám v trafice na lesklé časopisy a kupuji si je, i když vím, že v nich nic ke čtení není.

Co se týče té lesklosti mám vůbec jakousi úchylku...vše co se leskne miluju.
Boty, náušnice s kamínky, laky, lesky na rty, latexové kabáty nebo boty, kabelky, obaly...prostě úchyl.




Dál mne těší pít takový ty pítka ze sáčku v zimě. ( nescafé a tak).
To si vylezu na parapet, koukám z okna jak sněží, piju to pití, mám velkej svetr a je mi skvěle.
Zimu totiž miluju a sněžení úplně.



Taky miluju když jede krb a lítají v něm ty jiskřičky a praská to a kouří se z něj a voní to....do okamžiku než chytí to, co je nejblíž.

Miluju vůni nových bot a zvlášť, je li na nich ten lesklý kus! ( třeba na sport. botaskách)...z tohoto hlediska nejvíc miluji Osirisky a nebo jiné leskloně.



Taky miluju koukání na dark obrázky a ihned k nim vymýšlím příběhy. ( které většina nechápe.,..)...
Miluju svíčky po bytě a třepotání plamene.
Miluju zimní voňavý čaje...
Miluju dýňový zákoutí a Krampus masky. Miluju se jich totiž bát!
Miluju havrany a černá zvířata.
Miluju....no to už by myslím stačilo.

Jak můj dosavadní vývoj ukazuje, z dominantního děcka se stal smyslový požitkářský úchyl, který pro pocity z věcí zapomene na celý svět.
Ano jsou to podivnosti, ale těší mne a dají se dělat poměrně nenáročně a hlavně...už tím nikomu neubližuju.
Proto máte li nějakou úchylku, pěstujte si ji a dopřávejte si ji jak často to jen jde.

Letím..tedy jsem.

28. listopadu 2014 v 20:32 | Kuroi hakucho |  darkness in my soul

Kangei!

Vítej na mém černolabutím blogu.
Jsem černá labuť - černá ovce ve stádě.
Jsem to, co chce být vždy jiné a většinou i lepší.
Jsem to, co by si přála většina, ale na co většina nemá.

Odvahu, chuť, žaludek, trpělivost.
Já jsem já a tím chci taky zůstat.
Neposlouchám, přesto slyším.
Nechci vidět, přesto vidím.
Nejsem vidět, přesto jsem.

Chceš li být jako já, zkus to - vznes se a leť...
a nenech se nikým a ničím vázat se zemí.
Směr a rychlost letu si určuj jen ty...
Nikdo jiný na to nemá právo!!!

TAK LEŤ!

Kam dál